ODCHOD Z ČESKOSLOVENSKA
A SVĚDECTVÍ BRATRA VRBY
Nečekané
telefonické zavolání asi dvě hodiny po půlnoci 20. srpna 1968 bylo krajně
nepříjemné, ale co horšího? Soused vzrušeným hlasem sděloval zdrcující zprávu: „Rusi
nás obsazují!“ To bylo vše. Na další spánek nebylo ani pomyšlení. Náš
rozhlas mezi znělkami Vyšehrad (z díla Bedřicha Smetany „MÁ VLAST“) sděloval
další podrobnosti. Ano, armáda Sovětského svazu společně s armádami spojenců
„Varšavské smlouvy“ překročily hranice naší země a postupně ji obsazovaly. O
obraně žádná zmínka. Současně cizí stanice, sice česky, ale s cizím přízvukem a
divnou gramatikou oznamovala, že jde o nutný zásah spojenců k potlačení
protisocialistického hnutí v Československu. Prosakovala neoficiální zpráva, že
se tak stalo vinou Komunistické strany Československa (KSČ) a na volání o pomoc
pěti velezrádci národa z řad představitelů Československé vlády.
Ráno byly
skutečně ulice přeplněné nejrůznějšími vojenskými vozidly s vojáky marně
pátrajícími po protisocialistických živlech. Nedlouho poté byly ulice zaplněny
mladými odvážnými lidmi, kteří přesvědčovali ruské vojáky, že o žádné
protisocialistické hnutí nejde a často je různě škádlili. Například jedna mladá
laborantka z našeho ústavu lízala před upocenými vojáky kornout zmrzliny a
říkala jim: „dali byste si také, ale nesmíte, že?“ Tito mladí lidé ve
dne i v noci přehazovali čísla domů a názvy ulic. Ukazovali vojákům opačný směr
kudy jet, a podobně. Lidé starší generace to viděli z jiného pohledu. Zjihlí
tragikou všeho dění byli přátelští jeden ke druhému, ohleduplní v ulicích, v
tramvajích, obchodech a všude jinde. Nezřídka bylo možno vidět dospělého člověka
se slzami v očích, když poslouchal veřejný rozhlas. Jádro národa bylo zdravé,
neotrávené, nerozštěpené, jednotné. Ale co naplat. Patřili jsme na východ od
čáry, dělící Evropu na východní a západní. O tuto čáru se již tři roky před
koncem druhé světové války postarali představitelé vítězných mocností. (Vedl to
samozvaný generál všech generálů, Stalin). Na obzoru byl další zločinný
politický útlak a persekuce. Železná opona byla zdokonalena. Na ukončení
studené války nebylo ani pomyšlení. Naděje na návrat svobodného a důstojného
lidského života zůstala v temnu beznaděje.
Znovu mi
ožily vzpomínky na kritická padesátá a šedesátá léta, na konspirativní vyhození
ze systemizovaného místa docenta farmakologie a toxikologie veterinárních
léčiv. Drze jsem byl vyštván z místa vedoucího oddělení pro státní kontrolu
veterinárních léčiv a postupně degradován až na spolupracovníka „laboranta
fysiologického ústavu“ vysoké školy. Podle znalostí a chování tohoto laboranta
šlo asi o agenta STB. Můj hrubý měsíční plat činil 2.900 Kč, nezměněný od roku
1955. „Co teď a jak dál?“ Jedna možnost, jak se vyhnout nové bezohledné
persekuci a znemožnění důstojného života, byl přechod do venkovské veterinární
praxe poblíž Brna, abych mohl dále pokračovat ve funkci předsedy brněnského
sboru Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (CJKSpd). Brno bylo zároveň
místem pro vyšší vzdělání našich dětí, pokud by byly k němu připuštěny. Druhá
možnost byla emigrace do svobodného světa, v té době prakticky neuskutečnitelná
pro sedmičlennou rodinu s pěti nezaopatřenými dětmi, s neznalostí cizích jazyků
kromě němčiny, a bez finančního zajištění a bez žádného sponzora v zahraničí.
A přece v této zoufalé beznaději přišel na pomoc Boží slib, jak je uveden v Novém zákoně: Jakub 1:5 Stejně povzbudivý byl i slib samého živého Boha v mém patriarchárním požehnání. Doslova zněl: „… táž se Pána o radu ve všem co činíš … duchem inspirace ti Pán zjeví, kterou cestou máš jít…“ Naše díky za tuto radu a slib se denně vznášely v modlitbách k našemu živému Bohu s prosbou o další vedení. A hle, co se stalo? V noci 29. srpna 1968 inspirovaný pokyn zněl: „Zítra ráno jdi do práce jako jindy, udělej všechno neodkladné, připrav si psací potřeby a počkej na další.“ To všechno jsem udělal a v tiché modlitbě oznámil Bohu, že jsem připraven. Za několik vteřin přišly další pokyny ve formě duchovního diktátu. Zněly doslova: „Odpověď na tvé prosby a modlitby ve věci přestěhování do bezpečných míst. Nepřestaň se v duchu i slovem modlit a prosit Pána o další pevné vedení a inspirace v tomto směru. To, co píšeš, je pravdivé a bude ti sloužit v dalším rozhodování. Pán praví svým věrným a pokorným služebníkům – nedám dopustit zkázu a zhoubu na ty, kteří vytrvají v pokoře a oddanosti mému dílu. Nechť si všichni příslušníci tvé rodiny a věrní členové tvého sboru opatří všemi zákonnými prostředky doklady k vycestování do míst, které ti určím v blízkém čase. Nechť se všichni připraví tak, aby mohli bez chvatu a překotnosti odcházet důstojně dle svého povolání a požehnání. Svět se nyní bude dozvídat působením mých bytostí o důležitých pravdách i nepravdách, které bránily bližšímu proniknutí pravdy Evangelia do jejich středu. Nebudou zahálet síly temna. Nebojte se moji vyvolení. Jsem stále s vámi a nedopustím škod na vás, leda že byste si ji přivodili sami svou zlovůli, nejednotností a nevěrou. Pokračujte v postech, modlitbách a shromažďování věrných. Zbavte se všeho, co vás může zdržet od pravé cesty a jednoty. Jen v nesmírné lásce a úctě jednoho ke druhému překonáte sami sebe a budete připraveni k odchodu do bezpečí. Pán vyhledal místa pro vás, takže budete zbaveni mnoha starostí o svůj pozemský život. Buďte skromní a nenároční. Dodržujte zákony a přikázání, která vám dal Pán ústy svých proroků. V blízké době Pán učiní velké divy mezi národy a vás mnohé povolá jako svědky pro toto dílo. Buďte připraveni za všech okolností svědčit pro něj. Očekávejte další inspirace a vedení. Nejste sami, Amen.“ Tento duchovní diktát jsem napsal v naprostém klidu, plynule bez oprav, změn a přepisů, jak tomu obyčejně bývá, když dávám něco na papír. Byl to jedinečný projev Boží moudrosti a lásky k nám lidem. Rozhodl jasně o našich dalších krocích.
Žádost o cestovní
doklady na pasovém oddělení STB v Brně na „Lenince“ byla zamítnuta dokonce
dvakrát. Přesto, na další Boží radu, jsme žádali po třetí, a hle, s milým
překvapením, naši nepřátele nám vyhověli. Celá naše rodina pak dostala povolení
k čtyřdenní návštěvě příbuzných ve Vídni. Po dalších důkladných, Bohem
vedených přípravách, jsme se 5. října 1968 za soumraku rozloučili s naší
štědrou zahradou a před půlnocí též s našimi dobrými sousedy. Slíbili
jsme, že se vrátíme za čtyři až pět let, ale tuhý a nelidský režim přežil do
roku 1989. Návrat nebyl do té doby uskutečnitelný. Přijet jen na pohřeb mé
matky (1974) by skončilo minimálně dva a půlletým nepodmíněným žalářem (prý pro
nepovolený pobyt v cizině, což je nevysvětlitelné a nepochopitelné pro
západní svět).
Půlnoční
tma a hrobové ticho nás pak provázely při pěším pochodu na hlavní nádraží.
K dalším našim známým „vystěhovalcům“ jsme se hlásili jen pohledy. Za nedlouho
přisupěl rychlík Varšava – Vídeň. Tentokrát i pro nás. Český průvodčí nám za
mírný poplatek otevřel dveře ve vagonu rezervovaném pro případný nečekaný nával
dalších cestujících. Za několik minut nás vlak unášel z Brna na jih. Jízda
se stala dramatickou až na hraničním přechodu při pasové a celní prohlídce
v Břeclavi. Co způsobilo ono napětí? V zavazadle jednoho
z našich tří synů bylo asi deset metrů mikrofilmu s tisíci stránkami
matrik našich předků. V mém zavazadle pak zase úřední opisy mých
vysokoškolských vysvědčení a jiných důležitých rodinných dokumentů. Mučivý
strach a hrůza z možného zabavení a ztráty tohoto nenahraditelného
„kontrabandu“, případně i z násilného návratu zpět, polevily až při
vzpomínce na Boží slib, že nás nikdo nezastaví na cestě do bezpečných míst.
Prohlídky proběhly neobyčejně hladce, zatím co psi pohraniční stráže čile
prohledávali vnějšek vagonů a pátrali po „černých pasažérech“. Potom všem se
vlak pohnul a projel „zemí nikoho“, pohraničním pásmem. Za námi zůstaly dlouhé,
až k oknům vagonů stojící zátarasy z ostnatých drátů. Za námi zůstal
také náš zadrátovaný domov, náš opuštěný byt, má ovdovělá matka, různí příbuzní
a také hrst dobrých přátel. Při rozednívaní se před námi otevíral nový svět.
V mysli doznívala také nečekaná událost, stojící za zmínku. Pozdě
v noci nás totiž doma před odjezdem nečekaně navštívil můj dobrý přítel –
kolega a spolupracovník. Sdělil mi důvěrně, že mu ředitel Výzkumného ústavu
veterinárního lékařství zakázal jakoukoliv spolupráci se mnou. Bylo jasné, že
jde o typický způsob polointeligentních straníků na vedoucích místech – totiž
likvidovat každého, kdo se dostal nad jimi povolený průměr. Stejně důvěrně jsem
mu sdělil, že za dvě hodiny odjíždíme do Vídně a nevíme, kdy se vrátíme. Naše
spolupráce totiž tehdy pokračovala i dále přes vyhrůžky a schválnosti
závistníků kolem něho. Zůstali jsme dobrými přáteli až do jeho předčasné smrti.
Také si dodnes vážíme a obdivujeme všechny, kteří zůstali doma věrni zásadám
svobody a spravedlnosti a nikdy se nepoddali politickému nátlaku nebo dokonce i
persekuci. Jejich podporou v těchto životních zkouškách byl zřejmě jen
jejich ryzí charakter, čisté svědomí a ruce. Zatím co my jsme mohli stavět na
silné víře v živého Boha, On splnil své sliby a nikdy nás nezklamal. Sotva
jsme dovzpomínali na to všechno, vlak zastavil ve Vídni. Tam nás přivítala
skupina mladých misionářů. Dopravili nás pak k dočasnému ubytování ve
shromažďovací budově Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Hned
druhého dne následovalo přihlášení se na policejním úřadě a po něm odchod na
pracovní úřad. Ten každému z nás přidělil prozatímní zaměstnání
s okamžitým nástupem. Zatím však přeskočíme ty pestré až bizardní „joby“.
Přesahovaly by rámec našeho vzpomínání. Ale přece jen uvedu jeden zážitek za
všechny. Majitel prodejny zrnkové kávy a podobných lahůdek, u něhož jsem
pracoval, nás důrazně varoval před emigrací do Kanady. Je to prý nevlídná,
nehostinná, chladná a divoká země. Proč ji tak viděl, vyšlo najevo později,
když se přiznal, že v ní prožil nějaký čas v zajateckém táboře
v Britské Kolumbii. Úplně opačný názor měl jeden mladý kanadský misionář
z Alberty. Nadšeně nám dával hodiny angličtiny a s chválou nám
doporučoval usadit se v Calgary (zatím urbs incognita). Je to prý sotva
sto let staré město s novou univerzitou a snadno dostupnými životními
podmínkami. Dodnes jsme mu za tuto radu vděčni. Ale teď, co se stalo dále? Nad
tímto rozjařením ve svobodném světě, se náhle stáhly temné, zlověstné mraky
nesnází a bolesti nad blížícím se rozpadem (rozklížením) rodinného kruhu. Jedna
z našich dvou dcer – dvojčat se čtvrtého dne ve Vídni rozhodla vrátit se
zpět do Brna s úmyslem dostudovat medicínu. Druhá se rozhodla zůstat ve
Vídni a slíbila, že po ukončení studia hudby na vídeňské univerzitě, přijede za
námi do Kanady. K tomu ale nikdy nedošlo. Provdala se za chorobného podivína
– sběratele veteší, bydlícího ve staré, chudé části města Vídně. Odmítla se
provdat za mladého obdivovatele a dala přednost rumunskému podivínovi, jak již
uvedeno.
Teď však k dalším událostem ve Vídni. Byla to
návštěva farmakologického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni. Návštěva,
na kterou se nedá zapomenout. Přednosta ústavu, profesor Lienert mne srdečně a
přátelsky přivítal a s nepředstíraným zájmem naslouchal mému vyprávění. Nemohl
zprvu pochopit, jak mne mohl někdo prostě vyhodit ze systemizovaného
místa docenta na brněnské vysoké škole. Pochopil až po mé poznámce, že jsem
nebyl členem komunistické strany. Měl asi podobné zkušenosti s nacistickým
režimem v Rakousku. Následovalo pozvání na návštěvu ústavu na příští den.
Představil mne všem členům ústavu a bez váhání mne požádal o překlad anglického
článku do němčiny. Slíbil, že překlad použije pro studenty
k demonstraci účinků léčiv na krevní oběh zvířat. S nadšením mne pozval k
trvalému pobytu ve Vídni a k zaručenému zaměstnání v ústavu. Mimo slušný
měsíční plat zajistil také mimořádnou finanční podporu, vypsanou rakouskou
vládou pro české uprchlíky s vyšším vzděláním. Obdivoval výsledky výzkumu
závislosti účinků lokálních anestetik na jejich fyzikálněchemických vlastnostech.
Výsledky těchto studií jsme publikovali společně ve všech světových
jazycích se skupinou nadaných chemiků na farmaceutické fakultě univerzity v
Brně. Rádi jsme debatovali německy nejen o různých odborných otázkách, ale též
o mých předcích a příbuzných, kteří kdysi úspěšně pracovali ve Vídni. Těsně
před odletem do Kanady mne navrhl a doporučil prof. Wittkemu na svobodné
univerzitě v západním Berlíně jako vedoucího farmakologického ústavu. Na pobyt
ve Vídni nebo dokonce v západním Berlíně nebylo tehdy ani pomyšlení. Vídeň byla
totiž prolezlá estébáckými padouchy z ČSSR a Bérijovými houfy agentů KGB.
Těmto místům bylo nutno vyhnout se co nejdále na západ. Vyřešil to nakonec
kanadský emigrační úřad ve Vídni: "Pošleme
vás jako vědeckého pracovníka do Calgary", zaznělo rozhodnutí
vyslaneckého úředníka.
Po osobní
intervenci našeho přítele sekretáře kanadského vyslanectví v Praze jsme
7. listopadu 1968 v časných ranních hodinách se skromným majetkem v ručních
zavazadlech odlétali do Kanady. Let mohl být docela příjemný, kdyby
sobečtí kuřáci neotravovali vzduch v letadle svým kouřem (dnes nemyslitelné).
Přidal se k nim také jeden odporný opilec. K přistání na kanadské půdě došlo ve
Winnipegu. Přivítání se chopil český farář. Pomohl vydatně při celní prohlídce
a s instrukcemi, co bude dál. Let pokračoval dalším letadlem asi za dvě hodiny
do slíbené, vytoužené Calgary. Tam však let nekončil. Nepřekonatelná mlha
zabránila přistání. Letadlo přistálo až v Edmontonu (tehdy slunném Edmontonu). Tam
nás přivítal polsky mluvící "starousedlík". Krátký oddech a vzhůru
autobusem do Calgary. Hodinky ukazovaly 4,00 hodiny odpoledne (podle
středoevropského času to byla půlnoc). Z autobusu jsme se vyloudali do starého
rozvrzaného hotelu naproti typické calgarské věže. Po menším odpočinku se
nás ráno v přízemí hotelu ujal český "starousedlík" (Salus). Po kanadské
snídani nás zavedl pěšky na nedaleký pracovní úřad. Tam, ti znalí angličtiny,
neboli "gramotní", dostali zaměstnání bez odkladu, avšak ne vždy
odpovídající jejich vzdělání a erudici. Ti "negramotní", neznalí
angličtiny, byli zařazeni do jazykových kurzů a přemístěni do různých motelů.
Asi po týdnu pobytu v motelu nás uvítaly rodinné domky najaté zatím neznámými
přáteli (Církve). Bylo pro nás milým překvapením, že takový rodinný domek pro
nás najal strýc onoho nadšeného misionáře ve Vídni. Kurz angličtiny, o němž
jsem se zmínil, po šesti měsících úspěšně skončil a bylo třeba se poohlédnout po
trvalejším zaměstnání, odpovídajícímu alespoň trochu mému vzdělání. A to se
našlo! Byla to zatím technická práce v celo-univerzitním ústavu pro péči o
laboratorní zvířata (Poznámka: stojí za zmínku, že na rozdíl od poměrů v
českých zemích, zde na americkém kontinentě se péče o laboratorní zvířata
koncentruje do jednoho celo-univerzitního ústavu vedeného veterinárním
lékařem). V té době se z čista jasna vynořil z davu jeden student a
zamířil ke mně, jako k dobrému známému. Představil se mi německy a řekl,
že zná zde na univerzitě jednoho profesora Hamana, příznivce českých
přistěhovalců. Předal mi jeho soukromou adresu s doporučením, abych jej co
nejdříve navštívil v jeho bytě. Návštěva byla velmi přátelská. Profesor Haman
si krátce prohlédl doporučení brněnského profesora Františka Krále, mého
bývalého učitele vnitřních chorob zvířat. Jeho pozornosti neušlo také
doporučení mého bývalého studenta Otakara Bárty, v té době působícího na univerzitě
v Queleu. Převzal také seznam mých publikací a slíbil, že se na nejbližším
zasedání univerzitní rady zmíní o možnosti mého přijetí. Slovo dodržel (v
Kanadě ne vždy samozřejmé) a zakrátko následovalo písemné sdělení děkana
přírodovědecké fakulty, že s mým souhlasem doporučí mé jméno prezidentovi univerzity
k přijetí v akademické hodnosti jako "senior demonstrátor". Doporučení
přijato a práce začala na období jednoho roku s počátečním ročním příjmem 10
300 dolarů. Pracoviště pro mne bude již známé "Art's and sciences
laboratory animal care and facilities". Tuto štědrou nabídku jsem přijal s
nadšením a s vděkem za další splnění Bohem daného slibu. (Pozn.: Měsíční příjem
na kterémkoliv pracovišti v Brně byl 2.900 Kčs zamrzlých na této výši od roku
1955 do našeho odchodu v roce 1968. Zdejší současný počáteční příjem v české
měně byl 18.883 Kčs - měsíčně. Jen tolik na vysvětlení). Ale zpět k
novému, již známému pracovišti či ústavu, jehož ředitelem a mým nadřízeným
byl veterinární lékař - němec záhadného původu a minulosti, jako mnoho ještě
záhadnějších německých "uprchlíků" po druhé světové válce. Poznali
jsme jich několik. Byli často i z významných německých rodin. Tento můj
nadřízený se mne chtěl zbavit za každou cenu… Našel pro mne (farmakologa)
"výhodné místo" v jednom nově zřízeném farmaceutickém podniku (Cutter
– resiflex) v Kalifornii.
O tomto "výhodném" přechodu do USA nebylo
nutno uvažovat. Nepřišli jsme sem do Kanady na popud mamona, ale na radu a
pokyn živého Boha, žít zde skromně a nenáročně ve svobodném světě. Ale zpět k
dalším událostem. "Náhodou" se stalo, že mému představenému
nebyla obnovena jeho pětiletá pracovní smlouva s univerzitou a děkan
přírodovědecké fakulty mě požádal, abych vedl ústav do doby, než se najde
nový ředitel. Ten se nenašel a vedení ústavu zůstalo dále v mých rukách a odpovědnosti.
Úkol byl zajímavý a náročný. Vyžadoval pomoc
uživatelům laboratorních zvířat. Ožily při tom všechny předchozí zkušenosti z
oblasti experimentální veterinární farmakologie, a také inspirace a vedení
živého Boha. Práce se dařila i přes těžkosti a zklamání způsobené
některými závistivými spoluzaměstnanci nebo též uživateli laboratorních zvířat.
Během dalších let v této práci bylo nutno mnohé dobudovat, upravit nebo
zařídit. Ústav byl totiž přemístěn do nové budovy pro ústavy biologických věd.
Všechny místnosti pro ubytování zvířat měly samostatnou klimatizaci a klece z
nerezu nebo umělých hmot. Izolační místnost pro infikovaná nebo radioizotopy
ošetřená zvířata byla pod negativním tlakem vzduchu a s dvojitými vstupními i
výstupními dveřmi. Místnost pro plazy (reptalium) měla tropické klima. V jiné místnosti
byla velká akvária s mořskou vodou a rybami různých druhů. Ústav měl také
přenosnou voliéru pro ptáky.
V rámci zavádění lepšího zařízení se mi podařilo
sestavit něco podobného jako otevřená digestoř – ke zdravotně neškodnému
vyprazdňování použitého steliva z klecí pro myši a krysy. Pro hromadné umývání
vyprázdněných plastických klecí na stojanech sloužila velká průchodová
umývadla. Byl také k dispozici velký nemocniční autokláv. K mému uspokojení
bylo možné pokračovat ve výzkumu nechemických insekticid, který byl
v Brně přísně zakázán. Výsledky byly patentovány a uveřejněny tiskem. Dodnes
lituji, že jsem neověřil ještě nálezy z Brna, že použitím depotních lokálních anestetik
na Crockerův nádor (tumor) se u myší velký podkožní nádor vstřebal. Reputace
ústavu dosáhla zaslouženého uznání. Všichni studenti, které jsem doporučil k
dalšímu studiu na univerzitách, byli přijati a studium úspěšně dokončili.
Závěrem
bilance našich zkušeností jako exulantů:
1. Co udělal náš domov pro nás exulanty:
Odepsal nás
jako zrádce národa, uprchlíky (utečence) a oportunisty, reakční a společensky nepřátelský
živel. Konspiračně zakázal a pronásledoval jakoukoliv činnost Církve Ježíše
Krista Spd s minimálním trestem pět a půl roku za neuposlechnutí zákazu. Zachoval
se k nám členům Církve Ježíše Krista Spd jako k tajným příslušníkům špionážní
služby USA. Připravil nedůstojné a nepřijatelné podmínky návratu. Odsoudil
mne a manželku celkem ke čtyřem letům nepodmíněného vězení údajně za nepovolený
pobyt v cizině. Sledoval chování nás exulantů (emigrantů, uprchlíků)
cenzurováním naší korespondence a vysíláním "špiclů" do zahraničí. Snažil
se lží a různými podlými prostředky degradovat a demoralizovat exil.
2. Co jsme udělali my exulanti pro náš domov?
Nikdy jsme jej nezradili a nezapomněli na
něj. Dodnes reprezentujeme náš domov zde v exilu na vysoké kulturní a společenské
úrovni. Umožnili jsme finančně a emocionálně dokončení vysokoškolského vzdělání
našich dcer ve Vídni a v Brně. Odkoupili jsme zpět zabavený majetek. Financovali
jsme náklady na upravení "vztahu s ČSSR" naší dceři ve Vídni.
3. Co udělal náš nový domov pro nás exulanty?
Nový domov
uznal bezplatně nebo s minimálním poplatkem mé odborné vzdělání. Umožnil
finančně leteckou přepravu z Vídně do našeho nového místa usídlení. Uvítal nás
exulanty v novém domově. Naučil nás bezplatně anglicky a během jazykových kurzů
hradil náklady na udržení domácnosti. Umožnil přístup (dopřál) k dalšímu
vzdělání. Dal exilu a všem obyvatelům úplnou svobodu filozofického, politického
a náboženského přesvědčení.
4.
Co udělal exil pro náš nový domov?
Přispěl k rozvoji jeho kulturního života
/nejstarší syn koncertní mistr Calgarského filharmonického orchestru/. Dokončil
jsem úspěšně dobudování ústavu pro péči a ochranu laboratorních zvířat.
Přispěli jsme všichni k duchovnímu růstu a činnosti Církve Ježíše Krista
Svatých posledních dnů.
5. Co udělal pro nás živý Bůh?
Jako
dar za víru v Něho a v Jeho učení nás inspiroval k opuštění naší domoviny trpící
pod násilnou vládou a hrozbou další perzekuce. Zbavil nás strachu, pochyb a váhání.
Stál za námi v době překážek a neúspěchů. Dodržel slib pomoci na cestě do
bezpečných míst. Dal nám dar jazyků. Poučil nás, že nejvyšší hodnotu na tomto
světě nemá bohatství, ale ryzí charakter, poctivost, mravní odpovědnost a
ochota pomáhat bližním v jejich těžkostech. V novém, svobodném světě nás
přijal ve svém posvátném chrámu, dal nám tam další důležité duchovní poznání a
možnost vstoupit s Ním do dosud nepoznaných úmluv.
Finální
prohlášení:
Všechno, co jsem napsal, jsem zažil a nebudu mít nikomu za zlé, když tomu neuvěří. Kdybych opravdu nezažil, co jsem zažil, také bych tomu nevěřil. Budeme proto i nadále uctívat našeho živého Boha, Stvořitele tohoto vesmíru a budeme Ho jako jeho nedokonalé děti prosit o další inspirace, vedení a ochranu před zlem všeho druhu. Přejeme si, aby se již nikdy, opravdu nikdy, naše rodná země nestala macechou pro mnohé z nás, jak už jsme to zažili dvakrát v našem životě, což se stalo tehdy ze zlé vůle násilných okupantů, ale v budoucnu by se tak mohlo stát i z jiných příčin.
Žádné komentáře:
Okomentovat