Svědectví tatínka bratra Vrby ze srpna 1968 - Bůh vždy splní to, co nám slíbil

ODCHOD Z ČESKOSLOVENSKA A SVĚDECTVÍ BRATRA VRBY

  Nečekané telefonické zavolání asi dvě hodiny po půlnoci 20. srpna 1968 bylo krajně nepříjemné, ale co horšího? Soused vzrušeným hlasem sděloval zdrcující zprávu: „Rusi nás obsazují!“ To bylo vše. Na další spánek nebylo ani pomyšlení. Náš rozhlas mezi znělkami Vyšehrad (z díla Bedřicha Smetany „MÁ VLAST“) sděloval další podrobnosti. Ano, armáda Sovětského svazu společně s armádami spojenců „Varšavské smlouvy“ překročily hranice naší země a postupně ji obsazovaly. O obraně žádná zmínka. Současně cizí stanice, sice česky, ale s cizím přízvukem a divnou gramatikou oznamovala, že jde o nutný zásah spojenců k potlačení protisocialistického hnutí v Československu. Prosakovala neoficiální zpráva, že se tak stalo vinou Komunistické strany Československa (KSČ) a na volání o pomoc pěti velezrádci národa z řad představitelů Československé vlády.

     Ráno byly skutečně ulice přeplněné nejrůznějšími vojenskými vozidly s vojáky marně pátrajícími po protisocialistických živlech. Nedlouho poté byly ulice zaplněny mladými odvážnými lidmi, kteří přesvědčovali ruské vojáky, že o žádné protisocialistické hnutí nejde a často je různě škádlili. Například jedna mladá laborantka z našeho ústavu lízala před upocenými vojáky kornout zmrzliny a říkala jim: „dali byste si také, ale nesmíte, že?“ Tito mladí lidé ve dne i v noci přehazovali čísla domů a názvy ulic. Ukazovali vojákům opačný směr kudy jet, a podobně. Lidé starší generace to viděli z jiného pohledu. Zjihlí tragikou všeho dění byli přátelští jeden ke druhému, ohleduplní v ulicích, v tramvajích, obchodech a všude jinde. Nezřídka bylo možno vidět dospělého člověka se slzami v očích, když poslouchal veřejný rozhlas. Jádro národa bylo zdravé, neotrávené, nerozštěpené, jednotné. Ale co naplat. Patřili jsme na východ od čáry, dělící Evropu na východní a západní. O tuto čáru se již tři roky před koncem druhé světové války postarali představitelé vítězných mocností. (Vedl to samozvaný generál všech generálů, Stalin). Na obzoru byl další zločinný politický útlak a persekuce. Železná opona byla zdokonalena. Na ukončení studené války nebylo ani pomyšlení. Naděje na návrat svobodného a důstojného lidského života zůstala v temnu beznaděje.

     Znovu mi ožily vzpomínky na kritická padesátá a šedesátá léta, na konspirativní vyhození ze systemizovaného místa docenta farmakologie a toxikologie veterinárních léčiv. Drze jsem byl vyštván z místa vedoucího oddělení pro státní kontrolu veterinárních léčiv a postupně degradován až na spolupracovníka „laboranta fysiologického ústavu“ vysoké školy. Podle znalostí a chování tohoto laboranta šlo asi o agenta STB. Můj hrubý měsíční plat činil 2.900 Kč, nezměněný od roku 1955. „Co teď a jak dál?“ Jedna možnost, jak se vyhnout nové bezohledné persekuci a znemožnění důstojného života, byl přechod do venkovské veterinární praxe poblíž Brna, abych mohl dále pokračovat ve funkci předsedy brněnského sboru Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (CJKSpd). Brno bylo zároveň místem pro vyšší vzdělání našich dětí, pokud by byly k němu připuštěny. Druhá možnost byla emigrace do svobodného světa, v té době prakticky neuskutečnitelná pro sedmičlennou rodinu s pěti nezaopatřenými dětmi, s neznalostí cizích jazyků kromě němčiny, a bez finančního zajištění a bez žádného sponzora v zahraničí.

     A přece v této zoufalé beznaději přišel na pomoc Boží slib, jak je uveden v Novém zákoně: Jakub 1:5 Stejně povzbudivý byl i slib samého živého Boha v mém patriarchárním požehnání. Doslova zněl: „… táž se Pána o radu ve všem co činíš … duchem inspirace ti Pán zjeví, kterou cestou máš jít…“ Naše díky za tuto radu a slib se denně vznášely v modlitbách k našemu živému Bohu s prosbou o další vedení. A hle, co se stalo? V noci 29. srpna 1968 inspirovaný pokyn zněl: „Zítra ráno jdi do práce jako jindy, udělej všechno neodkladné, připrav si psací potřeby a počkej na další.“ To všechno jsem udělal a v tiché modlitbě oznámil Bohu, že jsem připraven. Za několik vteřin přišly další pokyny ve formě duchovního diktátu. Zněly doslova: „Odpověď na tvé prosby a modlitby ve věci přestěhování do bezpečných míst. Nepřestaň se v duchu i slovem modlit a prosit Pána o další pevné vedení a inspirace v tomto směru. To, co píšeš, je pravdivé a bude ti sloužit v dalším rozhodování. Pán praví svým věrným a pokorným služebníkům – nedám dopustit zkázu a zhoubu na ty, kteří vytrvají v pokoře a oddanosti mému dílu. Nechť si všichni příslušníci tvé rodiny a věrní členové tvého sboru opatří všemi zákonnými prostředky doklady k vycestování do míst, které ti určím v blízkém čase. Nechť se všichni připraví tak, aby mohli bez chvatu a překotnosti odcházet důstojně dle svého povolání a požehnání. Svět se nyní bude dozvídat působením mých bytostí o důležitých pravdách i nepravdách, které bránily bližšímu proniknutí pravdy Evangelia do jejich středu. Nebudou zahálet síly temna. Nebojte se moji vyvolení. Jsem stále s vámi a nedopustím škod na vás, leda že byste si ji přivodili sami svou zlovůli, nejednotností a nevěrou. Pokračujte v postech, modlitbách a shromažďování věrných. Zbavte se všeho, co vás může zdržet od pravé cesty a jednoty. Jen v nesmírné lásce a úctě jednoho ke druhému překonáte sami sebe a budete připraveni k odchodu do bezpečí. Pán vyhledal místa pro vás, takže budete zbaveni mnoha starostí o svůj pozemský život. Buďte skromní a nenároční. Dodržujte zákony a přikázání, která vám dal Pán ústy svých proroků. V blízké době Pán učiní velké divy mezi národy a vás mnohé povolá jako svědky pro toto dílo. Buďte připraveni za všech okolností svědčit pro něj. Očekávejte další inspirace a vedení. Nejste sami, Amen.“ Tento duchovní diktát jsem napsal v naprostém klidu, plynule bez oprav, změn a přepisů, jak tomu obyčejně bývá, když dávám něco na papír. Byl to jedinečný projev Boží moudrosti a lásky k nám lidem. Rozhodl jasně o našich dalších krocích.

     Žádost o cestovní doklady na pasovém oddělení STB v Brně na „Lenince“ byla zamítnuta dokonce dvakrát. Přesto, na další Boží radu, jsme žádali po třetí, a hle, s milým překvapením, naši nepřátele nám vyhověli. Celá naše rodina pak dostala povolení k čtyřdenní návštěvě příbuzných ve Vídni. Po dalších důkladných, Bohem vedených přípravách, jsme se 5. října 1968 za soumraku rozloučili s naší štědrou zahradou a před půlnocí též s našimi dobrými sousedy. Slíbili jsme, že se vrátíme za čtyři až pět let, ale tuhý a nelidský režim přežil do roku 1989. Návrat nebyl do té doby uskutečnitelný. Přijet jen na pohřeb mé matky (1974) by skončilo minimálně dva a půlletým nepodmíněným žalářem (prý pro nepovolený pobyt v cizině, což je nevysvětlitelné a nepochopitelné pro západní svět).

     Půlnoční tma a hrobové ticho nás pak provázely při pěším pochodu na hlavní nádraží. K dalším našim známým „vystěhovalcům“ jsme se hlásili jen pohledy. Za nedlouho přisupěl rychlík Varšava – Vídeň. Tentokrát i pro nás. Český průvodčí nám za mírný poplatek otevřel dveře ve vagonu rezervovaném pro případný nečekaný nával dalších cestujících. Za několik minut nás vlak unášel z Brna na jih. Jízda se stala dramatickou až na hraničním přechodu při pasové a celní prohlídce v Břeclavi. Co způsobilo ono napětí? V zavazadle jednoho z našich tří synů bylo asi deset metrů mikrofilmu s tisíci stránkami matrik našich předků. V mém zavazadle pak zase úřední opisy mých vysokoškolských vysvědčení a jiných důležitých rodinných dokumentů. Mučivý strach a hrůza z možného zabavení a ztráty tohoto nenahraditelného „kontrabandu“, případně i z násilného návratu zpět, polevily až při vzpomínce na Boží slib, že nás nikdo nezastaví na cestě do bezpečných míst. Prohlídky proběhly neobyčejně hladce, zatím co psi pohraniční stráže čile prohledávali vnějšek vagonů a pátrali po „černých pasažérech“. Potom všem se vlak pohnul a projel „zemí nikoho“, pohraničním pásmem. Za námi zůstaly dlouhé, až k oknům vagonů stojící zátarasy z ostnatých drátů. Za námi zůstal také náš zadrátovaný domov, náš opuštěný byt, má ovdovělá matka, různí příbuzní a také hrst dobrých přátel. Při rozednívaní se před námi otevíral nový svět. V mysli doznívala také nečekaná událost, stojící za zmínku. Pozdě v noci nás totiž doma před odjezdem nečekaně navštívil můj dobrý přítel – kolega a spolupracovník. Sdělil mi důvěrně, že mu ředitel Výzkumného ústavu veterinárního lékařství zakázal jakoukoliv spolupráci se mnou. Bylo jasné, že jde o typický způsob polointeligentních straníků na vedoucích místech – totiž likvidovat každého, kdo se dostal nad jimi povolený průměr. Stejně důvěrně jsem mu sdělil, že za dvě hodiny odjíždíme do Vídně a nevíme, kdy se vrátíme. Naše spolupráce totiž tehdy pokračovala i dále přes vyhrůžky a schválnosti závistníků kolem něho. Zůstali jsme dobrými přáteli až do jeho předčasné smrti. Také si dodnes vážíme a obdivujeme všechny, kteří zůstali doma věrni zásadám svobody a spravedlnosti a nikdy se nepoddali politickému nátlaku nebo dokonce i persekuci. Jejich podporou v těchto životních zkouškách byl zřejmě jen jejich ryzí charakter, čisté svědomí a ruce. Zatím co my jsme mohli stavět na silné víře v živého Boha, On splnil své sliby a nikdy nás nezklamal. Sotva jsme dovzpomínali na to všechno, vlak zastavil ve Vídni. Tam nás přivítala skupina mladých misionářů. Dopravili nás pak k dočasnému ubytování ve shromažďovací budově Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

     Hned druhého dne následovalo přihlášení se na policejním úřadě a po něm odchod na pracovní úřad. Ten každému z nás přidělil prozatímní zaměstnání s okamžitým nástupem. Zatím však přeskočíme ty pestré až bizardní „joby“. Přesahovaly by rámec našeho vzpomínání. Ale přece jen uvedu jeden zážitek za všechny. Majitel prodejny zrnkové kávy a podobných lahůdek, u něhož jsem pracoval, nás důrazně varoval před emigrací do Kanady. Je to prý nevlídná, nehostinná, chladná a divoká země. Proč ji tak viděl, vyšlo najevo později, když se přiznal, že v ní prožil nějaký čas v zajateckém táboře v Britské Kolumbii. Úplně opačný názor měl jeden mladý kanadský misionář z Alberty. Nadšeně nám dával hodiny angličtiny a s chválou nám doporučoval usadit se v Calgary (zatím urbs incognita). Je to prý sotva sto let staré město s novou univerzitou a snadno dostupnými životními podmínkami. Dodnes jsme mu za tuto radu vděčni. Ale teď, co se stalo dále? Nad tímto rozjařením ve svobodném světě, se náhle stáhly temné, zlověstné mraky nesnází a bolesti nad blížícím se rozpadem (rozklížením) rodinného kruhu. Jedna z našich dvou dcer – dvojčat se čtvrtého dne ve Vídni rozhodla vrátit se zpět do Brna s úmyslem dostudovat medicínu. Druhá se rozhodla zůstat ve Vídni a slíbila, že po ukončení studia hudby na vídeňské univerzitě, přijede za námi do Kanady. K tomu ale nikdy nedošlo. Provdala se za chorobného podivína – sběratele veteší, bydlícího ve staré, chudé části města Vídně. Odmítla se provdat za mladého obdivovatele a dala přednost rumunskému podivínovi, jak již uvedeno.

Teď však k dalším událostem ve Vídni. Byla to návštěva farmakologického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni. Návštěva, na kterou se nedá zapomenout. Přednosta ústavu, profesor Lienert mne srdečně a přátelsky přivítal a s nepředstíraným zájmem naslouchal mému vyprávění. Nemohl  zprvu pochopit, jak mne mohl někdo prostě vyhodit ze systemizovaného místa docenta na brněnské vysoké škole. Pochopil až po mé poznámce, že jsem nebyl členem komunistické strany. Měl asi podobné zkušenosti s nacistickým režimem v Rakousku.  Následovalo pozvání na návštěvu ústavu na příští den. Představil mne všem členům ústavu a bez váhání mne požádal o překlad anglického článku do němčiny. Slíbil, že překlad použije pro studenty k demonstraci účinků léčiv na krevní oběh zvířat. S nadšením mne pozval k trvalému pobytu ve Vídni a k zaručenému zaměstnání v ústavu. Mimo slušný měsíční plat zajistil také mimořádnou finanční podporu, vypsanou rakouskou vládou pro české uprchlíky s vyšším vzděláním. Obdivoval výsledky výzkumu  závislosti účinků lokálních anestetik na jejich fyzikálněchemických vlastnostech. Výsledky těchto studií jsme publikovali společně ve všech světových jazycích se skupinou nadaných chemiků na farmaceutické fakultě univerzity v Brně. Rádi jsme debatovali německy nejen o různých odborných otázkách, ale též o mých předcích a příbuzných, kteří kdysi úspěšně pracovali ve Vídni. Těsně před odletem do Kanady mne navrhl a doporučil prof. Wittkemu na svobodné univerzitě v západním Berlíně jako vedoucího farmakologického ústavu. Na pobyt ve Vídni nebo dokonce v západním Berlíně nebylo tehdy ani pomyšlení. Vídeň byla totiž prolezlá estébáckými padouchy z ČSSR a Bérijovými  houfy agentů KGB. Těmto místům bylo nutno vyhnout se co nejdále na západ. Vyřešil to nakonec kanadský emigrační úřad ve Vídni: "Pošleme vás jako vědeckého pracovníka do Calgary", zaznělo rozhodnutí vyslaneckého úředníka.

     Po osobní intervenci  našeho přítele sekretáře kanadského vyslanectví v Praze jsme 7. listopadu 1968 v časných ranních hodinách se skromným majetkem v ručních zavazadlech odlétali do Kanady. Let mohl  být docela příjemný, kdyby sobečtí kuřáci neotravovali vzduch v letadle svým kouřem (dnes nemyslitelné). Přidal se k nim také jeden odporný opilec. K přistání na kanadské půdě došlo ve Winnipegu. Přivítání se chopil český farář. Pomohl vydatně při celní prohlídce a s instrukcemi, co bude dál. Let pokračoval dalším letadlem asi za dvě hodiny do slíbené, vytoužené Calgary. Tam však let nekončil. Nepřekonatelná mlha zabránila přistání. Letadlo přistálo až v Edmontonu (tehdy slunném Edmontonu). Tam nás přivítal polsky mluvící "starousedlík". Krátký oddech a vzhůru autobusem do Calgary. Hodinky ukazovaly 4,00 hodiny odpoledne (podle středoevropského času to byla půlnoc). Z autobusu jsme se vyloudali do starého rozvrzaného hotelu naproti  typické calgarské věže. Po menším odpočinku se nás ráno v přízemí hotelu ujal český "starousedlík" (Salus). Po kanadské snídani nás zavedl pěšky na nedaleký pracovní úřad. Tam, ti znalí angličtiny, neboli "gramotní", dostali zaměstnání bez odkladu, avšak ne vždy odpovídající jejich vzdělání a erudici. Ti "negramotní", neznalí angličtiny, byli zařazeni do jazykových kurzů a přemístěni do různých motelů. Asi po týdnu pobytu v motelu nás uvítaly rodinné domky najaté zatím neznámými přáteli (Církve). Bylo pro nás milým překvapením, že takový rodinný domek pro nás najal strýc onoho nadšeného misionáře ve Vídni. Kurz angličtiny, o němž jsem se zmínil, po šesti měsících úspěšně skončil a bylo třeba se poohlédnout po trvalejším zaměstnání, odpovídajícímu alespoň trochu mému vzdělání. A  to se našlo! Byla to zatím technická práce v celo-univerzitním ústavu pro péči o laboratorní zvířata (Poznámka: stojí za zmínku, že na rozdíl od poměrů v českých zemích, zde na americkém kontinentě se péče o laboratorní zvířata koncentruje do jednoho celo-univerzitního ústavu vedeného veterinárním lékařem). V té době se z čista jasna vynořil z davu jeden student a zamířil ke mně, jako k dobrému známému. Představil  se mi německy a řekl, že zná zde na univerzitě jednoho profesora Hamana,  příznivce českých přistěhovalců. Předal mi jeho soukromou adresu s doporučením, abych jej co nejdříve navštívil v jeho bytě. Návštěva byla velmi přátelská. Profesor Haman si krátce prohlédl doporučení brněnského profesora Františka Krále, mého bývalého učitele vnitřních chorob zvířat. Jeho pozornosti neušlo také doporučení mého bývalého studenta Otakara Bárty, v té době působícího na univerzitě v Queleu. Převzal také seznam mých publikací a slíbil, že se na nejbližším zasedání univerzitní rady zmíní o možnosti mého přijetí.  Slovo dodržel (v Kanadě ne vždy samozřejmé) a zakrátko následovalo písemné sdělení děkana přírodovědecké fakulty, že s mým souhlasem doporučí mé jméno prezidentovi univerzity k přijetí v akademické hodnosti jako "senior demonstrátor". Doporučení přijato a práce začala na období jednoho roku s počátečním ročním příjmem 10 300 dolarů. Pracoviště pro mne bude již  známé "Art's and sciences laboratory animal care and facilities". Tuto štědrou nabídku jsem přijal s nadšením a s vděkem za další splnění Bohem daného slibu. (Pozn.: Měsíční příjem na kterémkoliv pracovišti v Brně byl 2.900 Kčs zamrzlých na této výši od roku 1955 do našeho odchodu v roce 1968. Zdejší současný počáteční příjem v české měně byl 18.883 Kčs -  měsíčně. Jen tolik na vysvětlení). Ale zpět k novému, již známému pracovišti či ústavu, jehož ředitelem  a mým nadřízeným byl veterinární lékař - němec záhadného původu a minulosti, jako mnoho ještě záhadnějších německých "uprchlíků" po druhé světové válce. Poznali jsme jich několik. Byli často i z významných německých rodin. Tento můj nadřízený se mne chtěl zbavit za každou cenu… Našel pro mne (farmakologa) "výhodné místo" v jednom nově zřízeném farmaceutickém podniku (Cutter – resiflex) v Kalifornii.

O tomto "výhodném" přechodu do USA nebylo nutno uvažovat. Nepřišli jsme sem do Kanady na popud mamona, ale na radu a pokyn živého Boha, žít zde skromně a nenáročně ve svobodném světě. Ale zpět k dalším událostem. "Náhodou"  se stalo, že mému představenému nebyla obnovena jeho pětiletá pracovní smlouva s univerzitou a děkan přírodovědecké fakulty mě požádal, abych  vedl ústav do doby, než se najde nový ředitel. Ten se nenašel a vedení ústavu zůstalo dále v mých rukách a odpovědnosti.

Úkol byl zajímavý a náročný. Vyžadoval pomoc uživatelům laboratorních zvířat. Ožily při tom všechny předchozí zkušenosti z oblasti experimentální veterinární farmakologie, a také inspirace a vedení živého Boha. Práce se dařila i přes těžkosti  a zklamání způsobené některými závistivými spoluzaměstnanci nebo též uživateli laboratorních zvířat. Během dalších let v této práci bylo nutno mnohé dobudovat, upravit nebo zařídit. Ústav byl totiž přemístěn do nové budovy pro ústavy biologických věd. Všechny místnosti pro ubytování zvířat měly samostatnou klimatizaci a klece z nerezu nebo umělých hmot. Izolační místnost pro infikovaná nebo radioizotopy ošetřená zvířata byla pod negativním tlakem vzduchu a s dvojitými vstupními i výstupními dveřmi. Místnost pro plazy (reptalium) měla tropické klima. V jiné místnosti byla velká akvária s mořskou vodou a rybami různých druhů. Ústav měl také přenosnou voliéru pro ptáky.

V rámci zavádění lepšího zařízení se mi podařilo sestavit něco podobného jako otevřená digestoř – ke zdravotně neškodnému vyprazdňování použitého steliva z klecí  pro myši a krysy. Pro hromadné umývání  vyprázdněných plastických  klecí na stojanech sloužila velká průchodová umývadla. Byl také k dispozici velký nemocniční autokláv. K mému uspokojení bylo možné  pokračovat  ve výzkumu nechemických insekticid, který byl v Brně přísně zakázán. Výsledky byly patentovány a uveřejněny tiskem. Dodnes lituji, že jsem neověřil ještě nálezy z Brna, že použitím depotních lokálních anestetik na Crockerův nádor (tumor)  se u myší velký podkožní nádor vstřebal. Reputace ústavu dosáhla zaslouženého uznání. Všichni studenti, které jsem doporučil k dalšímu studiu na univerzitách, byli přijati a studium úspěšně dokončili.

     Závěrem bilance našich zkušeností jako exulantů:

1. Co udělal náš domov pro nás exulanty:

 Odepsal nás jako zrádce národa, uprchlíky (utečence) a oportunisty, reakční a společensky nepřátelský živel. Konspiračně zakázal a pronásledoval jakoukoliv činnost Církve Ježíše Krista Spd s minimálním trestem pět a půl roku za neuposlechnutí zákazu. Zachoval se k nám členům Církve Ježíše Krista Spd jako k tajným příslušníkům špionážní služby USA. Připravil nedůstojné a nepřijatelné podmínky  návratu. Odsoudil mne a manželku celkem ke čtyřem letům nepodmíněného vězení údajně za nepovolený pobyt v cizině. Sledoval chování nás exulantů (emigrantů, uprchlíků) cenzurováním naší korespondence a vysíláním "špiclů" do zahraničí. Snažil se lží a různými podlými prostředky degradovat a demoralizovat exil.

2. Co jsme udělali my exulanti pro náš domov?

Nikdy jsme jej  nezradili a nezapomněli na něj. Dodnes reprezentujeme náš domov zde v exilu na vysoké kulturní a společenské úrovni. Umožnili jsme finančně a emocionálně dokončení vysokoškolského vzdělání našich dcer ve Vídni a v Brně. Odkoupili jsme zpět zabavený majetek. Financovali jsme náklady na upravení "vztahu s ČSSR" naší dceři ve Vídni.

3. Co udělal náš nový domov pro nás exulanty?

 Nový domov uznal bezplatně nebo s minimálním poplatkem mé odborné vzdělání. Umožnil finančně leteckou přepravu z Vídně do našeho nového místa usídlení. Uvítal nás exulanty v novém domově. Naučil nás bezplatně anglicky a během jazykových kurzů hradil náklady na udržení domácnosti. Umožnil přístup (dopřál) k dalšímu vzdělání. Dal exilu a všem obyvatelům úplnou svobodu filozofického, politického a náboženského přesvědčení.

4.  Co udělal exil pro náš nový domov?

 Přispěl k rozvoji jeho kulturního života /nejstarší syn koncertní mistr Calgarského filharmonického orchestru/. Dokončil jsem úspěšně dobudování ústavu pro péči a ochranu laboratorních zvířat. Přispěli jsme všichni k duchovnímu růstu a činnosti Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

5.  Co udělal pro nás živý Bůh?

Jako dar za víru v Něho a v Jeho učení nás inspiroval k opuštění naší domoviny trpící pod násilnou vládou a hrozbou další perzekuce. Zbavil nás strachu, pochyb a váhání. Stál za námi v době překážek a neúspěchů. Dodržel slib pomoci na cestě do bezpečných míst. Dal nám dar jazyků. Poučil nás, že nejvyšší hodnotu na tomto světě nemá bohatství, ale ryzí charakter, poctivost, mravní odpovědnost a ochota  pomáhat bližním v jejich těžkostech. V novém, svobodném světě nás přijal ve svém posvátném chrámu, dal nám tam další důležité duchovní poznání a možnost vstoupit s Ním do dosud nepoznaných úmluv.

     Finální prohlášení:

     Všechno, co jsem napsal, jsem zažil a nebudu mít nikomu za zlé, když tomu neuvěří. Kdybych opravdu nezažil, co jsem zažil, také bych tomu nevěřil. Budeme proto i nadále uctívat  našeho živého Boha, Stvořitele tohoto vesmíru a budeme Ho jako jeho nedokonalé děti prosit o další inspirace, vedení a ochranu před zlem všeho druhu. Přejeme si, aby se již nikdy, opravdu nikdy, naše rodná země nestala macechou pro mnohé z nás, jak už  jsme to zažili dvakrát v našem životě, což se stalo tehdy ze zlé vůle násilných okupantů, ale v budoucnu by se tak mohlo stát i z jiných příčin.

 

 

6. týden, od 18.8.2014 do 24.8.2014, Calgary

6. týden, od 18.8.2014 do 25.8.2014, Calgary

Ahoj vsichni,

tak jsem se rozhodla to vzit po dnech, zazitku je trochu vice.

Pondeli - Odpoledne vetsinou travime u rodiny jednoho misionare, ktery slouzi nekde v Jizni Americe a oni tak maji kazdy tyden pozvane misionare. Jsou uzasni. Maji sest deti a jejich syn Kendzi hrozne rad chyta ryby se Starsimi. A minule pondeli jeden Starsi chytil takhle velikou rybu.

Kendzi moc rád chytá ryby

 V utery jsme meli district meeting (to znamená setkání všech misionářů patřících do jedné oblasti, které se říká District – okrsek – pozn. maminky) a potom jsme kontaktovali lidi v centru mesta. Tam alespon nekdo chodi pesky J

Chodníky prořídly,
všichni jedou vozidly...
(Z. Svěrák - písničky pro děti)

Uz se trochu zacinam
 orientovat v ulicich,
ale stejne se vetsinou
 porad ztracim.
Ach, ach,
vsak me znate.

                  

Je vidět, že lidé
v Kanadě jsou
 opravdu jiní

"Četl jste už Knihu Mormonovu?"
"Ne, ale moc rád si ji přečtu"

"Děkuji Sestro Kolková za  Vaše poselství,
teď jsem šťastná!"

A vecereli jsme u jednech manzelu, kteri jsou vegetariani, takze presne to, co bych si sama uvarila... zni to asi divne, ale jsem vdecna za kazde zdrave jidlo, ktere nam tu nekdo pripravi. A vcera mi dali quinou, kterou pro me koupili!

Barevně vyvážené,
čerstvé a křupavé

Miluji arašídové máslo a salát!

Čas na svačinku

Ve stredu jsme mely lekci s nove pokrtenou (skoro rok) Ester, maminka sestry, ktera tady uz nekolik let zije s rodinou, jsou puvodne z Filipin. Jsou hrozne fajn a krmi nas Turony (dobrota z bananu - recept je na blogu) a potom jsme navstivily jednu nemocnou sestru a zpivaly ji pisen. Bylo to mile.

Hodně se ochladilo,
zima je prý ve dveřích

Ve ctvtek jsme navstivily jednu neaktivni sestru. Byla hrozne fajn a ja jsem citila, ze se s ni mam podelit o to, jak ja urcuju, co je spravne a co ne, protoze mnohdy nam i lide v cirkvi rikaji ruzne veci, ale my musime vedet sami pro sebe, ze to, co delame je spravne. A tak jsem ji rekla, ze vsechno, co nabada k dobremu je od Boha a vsechno, co nabada ke zlemu je od Satana. A ze je potreba se tim ridit za vsech okolnosti, nehlede na to, co kdo rika. A vite co? V nedeli byla s celou rodinou na shromazdeni!

Potom jsme pomahaly v domove duchodcu (takovem luxusnim, jak jinak, kdyz slouzim v takove bohate oblasti, pobyt v domove stoji pro jednu osobu 5000 dolaru mesicne) 

s narozeninovou oslavou v oddeleni lidi s demenci. Bylo to moc fajn, dokonce jsme s nimi tancovaly a s nekterymi se dalo i povidat.

V patek ovsem prestala veskera legrace, od uterka se citelne ochlazovalo, ale patek teda, 11 supnu celsia a dest. A my jsme cele odpoledne pochodovaly venku a snazily jsme se navstivit nejake lidi. Jenze vetsina byla pryc, takze zcela neuspesne odpoledne, ovsem, snazily jsme se a to se pocita.  

Zateplujeme a chodíme
v podzimních botách 

V sobotu vyslo slunicko a tak jsme odpoledne pomahali jedne nemocne pani s natiranim plotu (ja jsem skrabala barvu dolu!) a bylo to skvele, opravdu byla moc rada. Ma rakovinu a tak ji to jde vsechno pomalu. 

A vecer jsme byly na veceri u... hadejte koho... u Vrbovych!!!!! Ale u jejich syna, s rodici jsem se jeste nesetkala. Pokusim se je taky kontaktovat, ale jsou uz velmi velmi stari (tatínkovi Vrbovi je 95 let, jeho žena je o 2 roky starší, ale oba jsou úžasně čilí).

S bratrem Vrbou
a jeho manželkou

Kvůli spojům měly sestry
velké zpoždění,
tak směly na cestu
k Vrbovým výjimečně
použít auto

Rodina bratra Vrby je původem z Československa, jeho tatínek pokřtil 25.7.1962 manžele Moravcovy z odbočky Ostrava, kteří jsou s nimi dodnes v kontaktu, Vrbovi v roce 1968 emigrovali do Kanady. Jejich syn, kterého navštívily sestry, bratr Čeněk Vrba, je světově známý houslista, v roce více se můžete dočíst zde - česky a nebo tady - English

Svědectví tatínka bratra Vrby o událostech roku 1968 a Pánovu požehnání si můžete přečíst v samostatném příspěvku.

Nedele byla fajn, historka nakonec. Manzele, u kterych ted bydlime, odjeli na tri tydny do Evropy na dovolenou a tak jim hlidame dum (a mame ho cely pro sebe).  A starame se jim o kytky a taky jsme meli krmit rybicku. Tak jsme obdrzeli instrukce, ale co se nestalo. Hned druhy den, pote, co odjeli, jsme ji zapomnely rano nakrmit a vecer prijdeme, chci ji nakrmit a co nevidim! Rybicka je mrtva.... no tak premyslime, co budeme delat... nechaly jsme ji tam a v nedeli u vecere jsme se zminily, ze tedy rybicka zemrela a maminka rodiny, u ktere jsme jedly rekla, ze jejich syn vzdycky musi odklizet mrtva zvirata... ze nikdo jiny to u nich nedela. No a tak chudak syn jel s nami domu a cele nase procesi (my dve, maminka, syn a jejich nejmladsi syn) jsme sledovali, jak mila rybicka mizi v zachodove mise. Ja vim, asi to je trapne, ale my jsme se nejak baly ji vylovit a vubec).... no, obcas je to „vesele“.

V jednom z těchto
domů se odehrálo
rybí drama

Sestry, sestry, vám už asi mnoho
 zvířátek nikdo nesvěří,
ale budiž vám útěchou,
že rybička bez jednoho
nakrmení neumře,
 příčina musela být jiná

Mej se vsichni krasne. Vim, ze modlitba funguje na 100%, vyzkousejte sami (to je jak reklama, coz?)

Krátká výměna sester...

Kuk!

                       

... a zase zpátky ke své společnici - trenérce

Vase Zuzi   

P.S. Dekuju vsem za dopisy, udelaly mi znovu obrovskou radost !!! Uz posilam odpovedi.

TURON

Suroviny:

Ø  Banány plantain (můžou být i obyčejné obyčejné) – o banánech plantain více – viz níže

Ø  Ovoce do náplně – broskve, maliny, meruňky, cokoliv, co se chuťově hodí k banánu

Ø  Rýžový papír

Ø  Hnědý cukr

Ø  Rostlinný olej

Ø  voda

Postup:

Banán rozkrojíme podélně i příčně na polovinu (tj. máme 4 kousky). Každou část ocukrujeme hnědým cukrem, přidáme ovocnou náplň – broskve, maliny nebo jiné ovoce, vždy dvě k sobě patřící půlky přiklopíme na sebe, položíme na vlhký rýžový papír  a srolujeme „do balíčku“. Okraje zahrneme, aby nevytekla šťáva.

Na oleji smažíme do zlatova. Podáváme teplé, vlažné nebo studené, pokaždé chutná výborně.

Rada pro obzvlášť mlsné jazýčky – polijte si to ještě čoko polevou nebo sirupem, karamelem apod., zjistíte, co je chuťová symfonie J.

Info o banánech Plantain:

Jde o větší banány s tužší slupkou, které se používají jen na vaření. Dokud se velké množství škrobu tepelnou úpravou nepřemění v cukr, nejsou totiž chuťově příliš lákavé. Jedlé banány plantain jsou nejdříve zelené, postupně žloutnou, pak mají černé skvrny a zcela zralé jsou úplně černé. Zelené, nezralé banány plantain mají škrobovou, bramborovou chuť. Mohou se nakrájet na kolečka a smažit jako křupavé chipsy.

Odrůda banánů Plantain je důležitou potravinou ve východní a střední Africe a v některých částech Asie, kde je lidé znali a jedli nejspíš už v 6. století před naším letopočtem.

Je to veliká dobrota

5. týden,11. 08. 2014 - 17. 08. 2014, Calgary,

5. týden,11. 08. 2014 - 17. 08. 2014, Calgary, Canada

Ahoj vsichni, 

tak dalsi tyden je za mnou. Asi se to nezda, ale tydny proste leti jeden za druhym, za chvili bude konec leta!

Muj tyden byl zajimavy, pondeli jsme stravili u jedne rodiny, ke ktere pravidelne chodime kazde pondeli, chytame ryby, skaceme na trampolinach nebo hrajeme Uno a dalsi hry spolecne. Je to zabavne. 

Vecer nas Jeni vzala na veceri, rozlucka s jeji kamaradkou z Anglie a mela jsem ten nejuzasnejsi salat s kozim syrem, pekanovymi orechy, quinoou, mnam mnam.

Sestry s kamarádkou paní domu

V utery byla zonova konference a sli jsme do chramu v Calgary!

Bylo to nadherne, nejvice me zaujaly kliky u dveri, na kterych jsou psenicne klasy. To mi pripomnelo, ze musim byt vzdy pilna.

Zónová konference, srpen 2014, Calgary, chrám

Vecer jsme navstivily sestru, ktera bydli  uprostred poli, je mene aktivni, ale byla hrozne rada, ze nas vidi, asi pul hodiny nam vypravela o sve rodine a potom jsme se s ni podelili o vers z 2. N 4:15-16, který jsem poslala minule (je o cteni Pisem a radosti z toho plynouci). A ona rekla, ze cetla Ensign a proste byla z toho nadsena. 

Od vecera jsme byli na vymene se sestrou Burr, ja jsem zustala v dome u Jeni.

S dočasnou novou společnicí sestrou Burr

Rychlé balení pro krátké stěhování

Ve stredu jsme dopoledne ucily nove pokrtenou sestru, je z Filipin a prijela na dlouhodobou navstevu za dcerou a jeji rodinou, ktera tu zije. 
Dali nam TURONy, uzasny filipinsky dezert! (Viz recept v samostatném příspěvku)

Turony, mňam,
vyzkoušejte podle receptu

Můžeme servírovat na dřevěném talíři

Trochu větší než čínský čajový servis,
ale je to kus domova

Odpoledne jsme pomahaly na cajovem dychanku v hodne luxusnim domove duchodcu, meli tam prave cajove servisy z ciny... ale trochu me desila predstava toho, ze jsem duchodce, který ma tolik penez, ale celkem nic na praci, cely den. No nevim...

Nase oblast bude pesi uz definitinve!!! Ja jsem nadsena, ze se trochu pohneme, ale autobusy a vlaky to tady trva celou vecnost… 

Na autobusovém nádraží

No, nejak to zvladneme, musime se obcas premistovat do knihovny, do centra mesta a taky mame nektere cleny, kteri bydli mimo město, uprostered poli, a tak musime vzdy najit nekoho, kdo by nas tam odvezl.

MHD Calgary

August Walk and Talk - a nejenom August

Veceri jsme meli u clenu uprosted zeme nikoho, spousta naparovane zeleniny, kozi syr, byla jsem v sedmem nebi, ale jake zdeseni jsem zpororovala na tvari sve spolecnice, kdyz nam nabidli vareny kapustovy salat.... Jak vite, nejim maso
(a opravdu ho nepotrebuju 3krat denne), ale snazila jsem se napravit nam reputaci a statecne jsem sporadala asi polovinu obrovske misy. No koukali na me, ja jsem se rozplyvala, jak to bylo dobre, ono mi to potom vazne zachutnalo. 

Po kapustě si Zuzi dala
něco zeleného

A po veceri jsme se zastavili u ceske rodiny, jejich sousedu. Doma byla jenom jejich dcera, ale mluvily jsme spolu asi 15 minut - cesky !!! Bylo to hrozne, prvni minutu jsem opravdu mela problem, ale pak uz to slo. Byla moc mila, nevim, jestli nekdy bude mit zajem o evangelium, ale urcite jsme ji potesily. Jeji rodice jsou odnekud z okoli Brna a odesli pred dlouhou dobou, ale ona umi cesky naprosto plynule.

Správný misionář
po sobě zanechává stopy

Zajimavy vers je v 2. Nefim 29:8 - slovo Pane je porad stejne a jen jen na nas, jestli se rozhodneme ho nasledovat, protoze vsichni vime v hloubi duse, ze to je to, co JE spravne.

 8 Pročež, reptáte, protože máte obdržeti více slova mého? Nevíte, že svědectví dvou národů je vám svědectvím, že já jsem Bůh, že pamatuji na jeden národ jako na druhý? Pročež, já promlouvám tatáž slova k jednomu národu jako k druhému. A až se dva národy setkají, svědectví dvou národů se setkají také.

Jinak dalsi uzasna lekce s nove obracenym Renem. A bratr Johnson tam byl taky, ma ohromne poznani a rekl, ze zavoj je velmi tenky a zalezi jen na nasi vire, co s tim udelame. To, co se pise v pismech je opravdu pravda. Vsechno do detailu a doslova.

Mam vas vsechny moc rada. Mejte se krasne. A dekuju vsem za dopisy a pohled z odbocky !! Udelalo mi to obrovskou radost.

Zuzi