2. týden, 21.07. 2014 – 27. 07. 2014, MTC, Provo

Dnes jsme dostali další zprávy z MTC. Vždycky mě znovu překvapí, kolik nových informací je člověk schopen vstřebat. A netýká se to jenom misionářů, i my, rodiče, dostáváme pořádnou porci novinek. Takže honem všechno utřídit, přeposlat, vytisknout, odeslat, ještě tohle potvrzení, tamto zatím nepřišlo, tak urgovat... aspoň se nám nestýská, protože zatím je hlava zaměstnaná formalitami.

A jak vypadá běžný den v MTC?

V prvé řadě to rychle utíká: "Proste se ani nestihnete otocit a uz je zase nedele, patek, P-day. Ten je samozrejme nejoblibenejsi."

V MTC se každý misionář i sestra musí naučit mnoho věcí: 

1) Kam jede. A musí to umět ukázat na mapě.             2) Poznat svoji společnici 

Jedu přesně sem - Calgary, Canada

Zuzi a sestra Luo 

3) Přečíst jméno církve v každém jazyce 

Bez anglických titulků? Ani rána.

Další podstatnou součástí všeho je jídlo a misionář si musí umět vybrat: "Mam se tu dobre, jidlo v jidelne nic moc, ja ho samozrejme nejim ("samozřejmě" píše proto, že má alergii téměř na všechno, ne proto, že by to jíst nechtěla - pozn. maminky), jednou jsem si neco dala, jenom kousek a cela jsem se osypala. Takze zustavam u melounu na snidani, cerstvy salat k obedu a veceri. Delaji si ze me legraci, ze jsem kralik..."  

Takže misionář se musí naučit, že 4) nejen zeleninou živ je králík 

To jsou krásně uložené asijské dobroty

Velikost je však nevelká

Zato ten mazanec má obří rozměr!

Chudák králík...

Misionář se taky musí naučit 5) udělat  si kolem sebe pořádek a 6) trefit "domů",

Každý vybaluje nezbytné minimum

Trefit "domů" znamená pamatovat si toto označení

                  7) najít si klidný kout a soukromí

Mít někde svůj kout...

No a potom se odehrává soustředěná výuka: "Venku je sice velke horko, ale uvnitr tady klimatizuji jak blazni, dopracovala jsem to k prikryvce a fleecove mikine ve tride. Mame vzdycky 3 hodiny dopoledne a tri hodiny odpoledne a to uz opravdu vychladnu."

Pod mikinou má ještě svetřík

Se sestrami a staršími před chrámem

Venku je tomu ale přesně naopak - vedro ke 40 stupňům. A starší jsou v oblecích!

Misionáři se také naučí některým novým věcem, které někomu můžou připadat přirozené, ale nejsou. Na tom si vždycky uvědomím, jak zhýčkaní jsme, jak velká požehnání máme a považujeme je za naprosto samozřejmé věci. Ale ony samozřejmé nejsou. Zuzi píše: "Sestra z Filipin nikdy nevidela pracku a vzdycky prala v ruce, takze se ted rozhodla vyprat v pracce cely svuj satnik." 

Prádelna je napůl počítačovou místností

Prádelna je v podstatě jedna dlouhá nudle podélně rozdělená uličkou. Poté, co naplníte pračku svými svršky a spustíte program, otočíte se k počítačům a zvesela píšete e-maily. Za povolenou hodinu to akorát stihnete vyprat. A protože se pere v p-day, jsou všichni ve sportovním.

No a potom den končí. Informace z knih se pomalu stěhují do hlav.  Večer všichni odloží své cedulky, slovníky, příručky a učebnice a jde se spát. 

Knihy, příručky, slovíčka

Odložená identita

"Na zaver jen kratce, nekdo tady rekl, ze byt stastny je rozhodnuti. Takze jsem se rozhodla byt stastnou misionarkou. Zjistuju, ze kdyz ctu pisma nebo ucime nejake zajemce (kteri to zatim jenom hraji, ale na ostro to brzo prijde), uplne zapominam na okolni svet, je to tak zajimave. Konecne je cas se do tech pisem poradne ponorit. Opravdu to stoji za to."

"Do Kanady odletam v utery brzo brzo rano, da ze rict, ze v pondeli v noci. Mam byt pripravena v 2.30 rano !!! To ani nema smysl jit spat, kdyz chodime spat v 10.30, znate holky, 11 to jisti...a abych za dve hodiny vstavala. No nic."

Tak se setkáme zase příští týden. Šťastnou cestu a bezpečný let, Zuzi.

1. týden od 15.07. 2014 - 20.07. 2014, MTC, Provo

1. týden od 15.07. 2014 - 20.07. 2014, MTC, Provo

V pátek 18.07. 2014 měla Zuzi tzv. P-day. To je den určený k tomu, aby se misionáři mohli věnovat takovým věcem jako jsou nákupy, praní apod. Prostě přípravný den. K tomu mohou také posílat e-maily. Zuzi měla navíc dovoleno nám zatelefonovat, což bylo velmi příjemné překvapení a udělalo nám to ohromnou radost. Byli jsme zrovna na dovolené na chalupě, kde je signál jenom v určitých kruzích, např. u druhé jabloně, asi 30 cm jihovýchodně nebo pod ořechem, pod větví s houbou atd., když zazvonil telefon s neznámým a nečeským číslem. Zvedla jsem to a tam se ozvalo: "Ahoj mami".  Okamžitě jsem poznala, že volá Zuzi. Nepopsatelné!

V rekordním čase jsem vyběhla do zahrady a zkoušela, na kterém z vytipovaných míst nám bude dopřáno slyšet se na vzdálenost 10 000 km. Po chvilce kličkování signál zachycen, mezitím doběhli i kluci, dala jsem hlasitý odposlech... byla jsem moc vděčná, že jsem našla signál.

Večer jsme navíc dostali Zuzančin e-mail, u kterého jsme se docela pobavili:

"Muj prvni tyden ve vycvikovem stredisku je tady. Zni to desive, vycvikove stredisko, ale nekteri se opravdu musi naucit, jak se chovat „slusne“  :-) a hlavne, jak se chovat tak, abychom mohli oficialne reprezentovat tuhle cirkev. Nase jmenovky nas snadno prozradi :-) :-)

Chtela bych se s vami podelit jen o jednu zkusenost ohledne moji spolecnice. Jsme tady ve dvojicich a ja jsem na pokoji se tremi dalsimi sestrami. 

Jedna je z Filipin, dalsi puvodem ze Samoy (sedi vedle me), ale uz 6 let zije ve Washingtonu a moje spolecnice je z Taiwanu (ta v brýlích). Nemluvi moc anglicky, takze se ucim mluvit pomaleji..., ale je uzasna. Jmenuje se sestra Luo. Zije se svoji tetou, protoze rodice jsou rozvedeni, je ji uz skoro 24, ale vypada tak mlade...

Kdyz jsem mela pocit, ze ja mam neco tezkeho, ze se mi tu neco nelibi, podivala jsem se na ni a musela jsem se stydet. Je tak pokorna. Nerozumi moc dobre a doma je jedinou clenkou cirkve. Ja mam doma celou rodinu a tady ve Statech dalsi, takze je tu o me postarano vytecne.

Musim vam rict neco legracniho, jako mezinarodni prichozi jsme meli zvlastni lekce o hygiene, jidlu atd... v nasi odbocce tady jsou misionari opravdu ze vsech koutu sveta. Jen pro predstavu z Tongy, Samoy, Filipin, Korei, Japonska, Ciny, Honkongu, Mexika, Hawaje, Ceske republiky (to jsem jenom ja ) a mnoho dalsich. A tak nam bylo receno, abychom si umyvali ruce casto atd.. a NESTALI NA ZACHODOVE MISE. No, kdyz jsme to slysely se sestrou Barret, ktera je z Irska, tudiz taky "mezinarodni", zacaly jsme se hrozne smat...

Jsou tady nadherne hory, uplne blizoucko. 

Zaujal me pravy vyznam slova pokani, jak to je podle stareho zakona: 1. obratit se k Panu, 2. odvratit se od zleho a za 3. vratit se k Panu. Vsechny tyhle tri vyznamy to jsou.

Jo a jeste jedna vec, dopisy jsou zachrana kazdeho misionare. Takze... kdyz mi poslete dopis (do Kanady, odsud odjizdim uz 29. cervence) budu nadsena a urcite odepisu. Mail je taky moc fajn, jenom to bude asi dele trvat." 

Všechny kontakty jsou uvedené tady v blogu, vpravo nahoře.

Zuzi nám také napsala, že už dostala 3 balíky. 2 byly od úplně cizích lidí, maminky staršího Kinga, který slouží v Ostravě, poslala Zuzi české "kolatche" 

a potom od staršího Howella z kanceláře v Praze. Byli jsme moc překvapeni jejich laskavostí. Snad jim to dokážeme vhodným způsobem oplatit. 

Děkujeme.

0. týden, 11. – 15. července 2014, Londýn, Dallas, SLC, Bountiful, Provo

0. týden, 11. – 15. července 2014, Londýn, Dallas, SLC, Bountiful, Provo

Ve svém požehnání měla Zuzi mimo jiné řečeno, že Bůh ji hlídá a bude i po celou dobu misie. Nikdo z nás netušil, jak brzy se tento příslib vyplní.

Letadlo z Prahy odletělo přesně. V Londýně bylo také na čas. Zuzi se tam navíc potkala se 6 misionáři, kteří se vraceli do MTC (misionářské výcvikové centrum) po misii v Kapském Městě v Jihoafrické republice, a s jedním novým misionářem z Anglie. Měla tedy společnost a cesta ubíhala rychleji. Do Dallasu přiletělo letadlo z Londýna o 20 minut dříve. Jednoho misionáře tam čekal jeho strýc a ten byl tak laskav, že nám poslal fotku.

Zuzi měla v Dallasu jenom dvě hodiny na přestup a oprávněně jsme se obávali, že to nestihne. V pokynech, variantě B, stálo pro tento případ pouze toto: V případě jakýchkoliv potíží při cestě volejte neprodleně na tel. č…… No jo, ale jak volat, když misionáři nesmí mít mobily ani počítače?

Zuzi nám později psala: "Vim, ze nade mnou Buh bdi, protoze v Dallasu jsem mela 2 hodiny na prestup a musela jsem projit celnici, vyzvednout zavazadla, odevzdat zavazadla, imigracni kontrola a potom jeste bezpecnostni kontrola. Moje letadlo melo odletat v 17.55, normalne se zacina nastupovat asi hodinu pred odletem a nastupiste se zavira asi 30 minut pred odletem. Jenze ja jsem byla jeste v 17.30 na kontrolach... a potom jsem musela absolvovat 30 minutovou cestu vlakem nad celym letistema a snad i nad celym Dallasem, coz by byl uchvatny zazitek, kdybych nebyla ve stresu, ze mi to dalsi letadlo uleti. Nakonec jsem dorazila na nastupiste v 17.40 a jeste se vubec nenastupovalo! Ani nemusim psat, ze jsem se celou cestu modlila, abych to stihla. Zazraky se deji. "

Doběhla tedy i se svým 12 kilovým carry-onem 15 minut před odletem, misionáři celí šťastní, že je konečně na místě. Jak psala, gate byl po celou tu dobu z nějakého důvodu uzavřený a teprve po Zuzančině příchodu ho otevřeli. Jak jsme vděční Nebeskému Otci za Jeho pomoc!

Do SLC přiletěli se zpožděním, ale v pořádku. A tohle je pohled, který se Zuzance nabídl:

Zuzi se přivítala s našimi přáteli z Bountiful, u kterých až do odjezdu do MTC bydlela. 

Moc si přála navštívit chrám v SLC, ale ten je v současné době zavřený. Jaká škoda. 

V Bountiful je právě období veder a meruněk, které tam lidem rostou asi jako u nás jablíčka, tj. v každé zahradě. Zuzi vedro i meruňky miluje, tak toho řádně využila :-). Psala: "Ted jsem u pratel v Bountiful a uzivam si utazskeho leta... je tady tak 35 ve stinu uplne bezne..."

V úterý 15. 7. 2014 se Zuzanka rozloučila s našimi přáteli, kteří ji dopravili do MTC v městečku Provo. 

A začala se odvíjet další část putování Sestry Kolkové do Calgery.

10.07.2014 - 11.07. 2014, Ustanovení misionářkou a odlet,

Tak jsem tady. Zuzi mě poprosila, abych jí spravovala tento blog po dobu, co bude na misii. Takže po návratu z dovolené vám můžu konečně popsat, jak jsme prožili čtvrtek a pátek 10. a 11.7. 2014, Zuzančino ustanovení misionářkou a naše loučení.

Zuzi byla ustanovena misionářkou ve čtvrtek 10.července 2014, v 17 hodin. Laskavá Sestra Munro nás uvedla k presidentu McConkiemu, který provedl samotný obřad. Byl to moc krásný a duchovní zážitek. Po ustanovení Zuzi dostala od presidenta McConkieho požehnání, v němž jí byla slíbena veškerá pomoc, kterou bude cestou i na misii potřebovat. Atmosféra byla nepopsatelná a všichni jsme se cítili velmi dobře.

Poté byla Zuzance přidělena její první misionářská společnice – já, maminka. To bylo veliké překvapení, ale milé a byla jsem na svou novou „roli“ patřičně hrdá. Bylo mi vysvětleno, že Zuzi nesmím až do odletu spustit z očí, musím jí být na blízku a mám dohlédnout na to, aby šla spát nejpozději ve 22.30 – to je misionářská večerka. Po pravdě řečeno, byli jsme tak unavení, že bylo radostí tuto podmínku splnit.

Ve 3.30 ráno budíček, hygiena a odjezd na letiště, kam jsme dorazili asi ve 4.50, Praha byla v časných ranních hodinách prázdná. Letadlo odlétalo v 7.00, měli jsme tedy dost času na odbavení, změnu sedadla, zvážení a zaplacení kufru a na další úkony spojené s odletem. Kufry vážily 22,3 kg a 22 kg, carry-on měl 12,5 kg. Dohromady vážily tolik, co Zuzi :-)

Ještě chvíli jsme si povídali a snažili se nemyslet na ten rok a půl před námi. V 6.15 jsme to vzdali, zaveleli jsme odjezd a rozloučili se. Zuzi odešla za gate a my jí v 7 zamávali do letadla s červenomodrým ocasem.

Teď už se obejmeme až za rok a půl. Šťastný let, Zuzinko!

Už brzo!

Už v pátek budu oficiálně ustanovena jako misionářka! 

Přestože loučení je těžké a nechce se mi odjíždět, na druhou stranu se hrozně těším na novou práci, která mě čeká. 

Maminka bude spravovat můj blog a přidávat sem příspěvky s fotkami, takže občas nakoukněte!