Doma...

Jsem doma. Když přecházím silnici tak auta ještě zrychlí zatímco v Kanadě vám zastaví, když se na silnici jen podíváte.

Užívám si toho, že můžu jít běhat. Kdy chci. Můžu si dát k jídlu, co chci a kdy chci. Můžu obejmout maminku a poprat se s bráchou. Skoro kdykoliv chci. Můžu číst písma déle než hodinu a nemusí to být od osmi ráno.

Moje misie skončila. Moje misie na plný úvazek. Bylo to nejtěžších a zároveň nejlepších osmnáct a půl měsíce života. Užila jsem si úplně každou chvilku a vím, že jsem to všechno prožila, abych se něčemu mohla naučit.

Uvědomila jsem si, že jedinou stálicí v celém vesmíru je jedině Bůh. Všechno ostatní včetně daní, nemocí, smrti, východu a západu slunka je pomíjivé.

Vím, že rodina a přátelé jsou opravdu to nejcennější, co máme.

Došlo mi, že nemohu soudit lidi podle prvního dojmu nebo podle toho, jak se momentálně rozhodují, protože je potřeba odlišit lidi od jejich chování. Hřích od hříšníka.

Jsem nesmírně vděčná, že jsem tuto příležitost měla a nikdy bych ji za nic na světě nevyměnila.

Děkuju všem, kteří mi vytrvale celou dobu psali, četli moje maily, modlili se za mě a zvláštní dík patří mým nejbližším, kteří i ty čokoládíčky posílali.

Děkuju mamince, která všechno tohle umožnila, maily četla, přeposílala, mně psala úplně každý týden (kéž byste si některé mohli přečíst... stránkový popis martyria s masařkou v bytě opravdu stál za to!) a starala se o to, abych vždy měla dostatečný přísun české čokolády.

S presidentem McConkiem v Praze. A samozřejmě s mými nejbližšími!!!!

Od teď už budu opět psát na svůj původní blog mojebublinky.blogspot.cz